Sluneční paprsky už nemají takovou sílu jako před pár měsíci, ale i tak je v přírodě nádherně. Ranní teploty atakují 5°C a děsně mě to táhne k vodě na dravce. Měl jsem ten říjnový týden spoustu zařizování, a tak jsem si všechny povinnosti naakumuloval do pátečního dopoledne s vidinou, že kolem 10té , maximálně 11té hodiny už budu bičovat vodní hladinu popama, třpytkama a woblerama. Jenómže, každý to asi také znáte. Úřednický šiml si musel pořádně zařehtat a tak jsem se k vodě dostal až kolem poledne už značně nervózní, že jedu pozdě. Zatavil jsem na menším parkovišti kousek od jednoho většího stojáku. Je to pískovna s křišťálově čistou vodou a s minimem vázek. Teda alespoň tak jsem si tuto vodu vždy pamatoval. Realita byla trošku jiná, ale o tom později.

Po vypadnuti-se z auta jsem urychleně shodil své civilní svršky a už jsem se soukal do maskáčů a holínek. Během chvilky přifrčel přibližně 80tiletý pán, kterému z kufru koukal y dlouhé teleskopy s kačenama a na předním sedadle seděl chlupatý spolujezdec. Prohodili jsme spolu pár slov a už jsem si to šinul k vodě. Už po cestě se snažím sestavit prut, ale za chůze a při sledování provozu se mi to nedaří. Dojdu k vodě a hned je mi jasné, proč mi proutek nešel sestavit. Není nad to mít s sebou v autě tři rozdělané černé děličky. Ano, pochopili jste správně, měl jsem každý díl prutu jiný Cajky jsem odhodil na zem a mazal jsem pro správný spodní díl mého vláčáku. Ještě jsem musel přehodit cívku, protože jsem se rozhodl, že 18ku vlasec zaměním  za tenkou pletenku (jak uvidíte později , byl to zřejmě šťastný krok) . Místo lanka jsem si koupil v rybářských potřebách oplétané ocelové lanko v metráži. Spojení s pletenkou jsem provedlo klasicky přes dvě očka na koncích návazce. Na konec zhruba 20-ti centimetrového lanka jsem ještě umístil  karabinku, abych mohl rychle měnit nástrahy. Měl jsem jen jednu, protože krabička s bižutérií byla samozřejmě taky v autě. Musel jsem si tedy dávat pozor, abych sestavu neutrhl, ale pokud máte na navijáku pletenku, tak není zase takový problém uvízlou nástrahu vydolovat zpět na vzduch i poměrně značně hrubou silou.

Jako první jsem chtěl otestovat rotačky a pokusit se místní pruhované bojovníky, které jsem zde při potápění viděl, a věřte mi, že se opravdu bylo na co koukat. Voda byla opravdu krásně čistá, přesně jak jsem si jí pamatoval z předchozích let. Jen tedy v mělčích partiích bylo místy problém protáhnout nástrahu skrz chomáče řas. Jednoho „pruhatce“ jsem skutečně k aci vyprovokoval, ale třpytku nedobral a znovu už se mu chroupat blýskající se železářství asi nechtělo. Přešel jsem na delší výběžek souše, kde jsem věděl, že je větší mělčina. Tam jsem chtěl zkusit woblery. Po příchodu jsem ale woblery hned vrátil zpět do krabičky a vytáhl jsem popa. Mělčina tam sice byla, ale byla tak neproniknutelně zarostlá, že jsem se neodvážil zajet s nástrahou do hloubky.  Po asi půl hodině neúspěšného „pukání“ jsem  provedl přesun do menší zátoky v které leží pod vodou velký strom, jak jsem si pamatoval z předchozího roku. Na mém plánovaném, samozřejmě „tutovém“ fleku, kde se to bude hemžit dravci, stál vláčkař a bičoval. Resignovaně jsem odešel na další místo , kde šlo k padlému stromu dohodit z druhé strany. Ale nebylo to pravé ořechové. Konkurent po chvíli házení odcházel a zastavil se u mě na pár slov. Dozvěděl jsem se, že byl zatím úspěšnější než já a dostal záběr od malé kudly, jak říkal. Počkal jsem až bude za rohem a vyrazil jsem na ten „můj“ flek. Zjistil jsem, že u dna je také celkem bujná vegetace, ale při troše šikovnosti to půjde i když jsem nakonec stejně měl pod nohama hromádku zeleného  xindlu. Stále jsem tomu věřil, že tam nějaký zubatec přeci musí být. Je to široko daleko jediný kloudný rybí úkryt, tak kde jinde by měl dravec „bydlet“? Jako první jsem proházel gumkou celý rádius abych si osahal tak nějak dno a pak jsem zkusil 3ku rotačku. Měl jsem jeden menší záběr, zřejmě od okouna a tak jsem vyměnil rotačku za tmavšího twistera na 5ti gramové hlavičce. Nejvíc náhozů jsem se samozřejmě snažil házet k padlému stromu, jehož větve jsem pod hladinou pouze tušil. Stejně jako všichni ostatní vláčkaři jsem se snažil „oživovat“ gumu, tak aby vyprovokovala dravce k útoku. Různé cukání špičkou, zrychlování i zpomalování navíjení a podobné fígle. Jen aby to vypadalo jako něco co umírá a je v posledním tažení. Stále jsem tomu místu věřil. A co kdybych zkusil při tažení ….ne ne…nezlobte se, ale svou metodu, vám zatím neprozradím, ale hned při prvním pokusu „nového tažení“ přišla rána do prutu a něco se mi zakouslo do malého twistera. Přiseknul jsem a z toho že se lehce protočila brzda, bylo jasné, že se nebude jednat od pruhovaného bojovníka dlaňové velikosti. Ryba si nejspíš uvědomila, že byla obelstěna a jala se co nejrychleji zbavit toho obtížného tahu. Vymetla snad všechny místa pod stromem a chomáče řas taky nezapomněla vynechat. Na pár vteřin polevila a já měl chvíli „na vrch“, měl jsem možnost si vzít zpět pár metrů pletenky. Následoval další prudký výpad a já už věděl, že mám na prutě svojí největší rybu v životě. Dál jsme společně přetahovali o metry pletenky až najednou jsem viděl, jak se obrovské zeleno-černé tělo převalilo na hladině. Úplně se mi zastavil dech a tělo mi do žil vpumpovalo pětinásobnou dávku adrenalinu. Jediné na co jsem se zmohl bylo zvolání: „Ty vole!“.

Když už to vypadalo, že štika pozbyla všech sil, tak si to namířila přímo do toho největšího chomáče řas v okolí. Slyšel jsem ten nepříjemný zvuk jak tahám šňůru skrz řasy, až to došlo tak daleko, že jsem necítil tah ryby. No a je po všem, pomyslel jsem si. Rybu jsem však viděl, takže ještě visí ! Zkusil jsem na chvíli povolit tah a ryba sama mohla vyjet ven. Povedlo se! Štika opravdu vycouvala z řas a naše spojení bylo opět navázáno. Podběrák jsem měl připraven a tak jsem tu zelenou krásku podebral včetně zbylého chuchvalce řas. Úleva, když se kořist ocitla v bezpečí podběráku byla neuvěřitelná. Ale to jistě všichni dobře znáte. Musím se přiznat, že když jsem vylezl z vody ( musel jsem totiž při podebírání vlézt do vody, kde jsem si krásně nabral plnou holínku vody) tak jsem vítězně zakřičel „Jóóóóó“. Skoro jako Jakub Vágner, když lapal v Amazonii obří sumce. V té chvíli to prostě vyšlo samo z čiré radosti. Zrovna procházel kolem mne ten děda, který už měl odchytáno, a tak jsem se trošku zastyděl, že tam řvu jak malý sousedovic Jarda na písku. Děda uznale pokýval hlavou a odhadnul štiku na 6kg. Prohlásil, že si odnáší štiku 58cm a odcházel. Sice to není žádný klacek, ale jemu jsem jí přál. Kdoví kolik podzimů ještě zažije. Moje „zubatá“ měla ještě o 30 cm více a stanovila, počítám na dlouhé roky, můj nový osobní rekord.

Zbytek dne jsem byl v euforii, a měl jsem neskutečnou radost. Vím, že spousta rybářů chytila takových štik vagón, ale pro mě je to už opravdu trofejní ryba, kterou chytnu párkrát za život.  Proto bych chěl poděkovat Sv. Petru za tento dar, který mi byl dán v podobě nádherného dne a ještě krásnějšího úlovku.

Ať vám koušou !!!

Komentář ke článku (10)